S úbytkem koní v minulých dobách významně ubylo i možností přesvědčit se o tom, co je a co není pravda na mýtech kolem koní. Zvláště sentimentálně laděné filmy pro mladé milovníky koní se snaží vzbudit dojem, že každý člověk je odborníkem přes psychiku koní.

1. Kůň je mírumilovné zvíře – kůň je sice býložravec a zvíře lovené, proto nejčastěji řeší každé i jen domnělé ohrožení útěkem, ale také zaútočí pokud se mu zdá, že nemá kam utéct či se jinak vyhnout. Dále v každém stádě existuje hierarchie, která určuje pořadí jednotlivých zvířat a tím i stupeň jejich agresivity (hřebec či vedoucí klisna, zvláště má-li hříbě, nebývá zrovna přátelsky naladěná = obvykle varují předem výhružnými postoji, poté kopou i koušou a vzhledem k tomu, že má kůň 10 x rychlejší reakce, napadený člověk obvykle zaznamenává až bolestivé následky, které mohou končit v krajním případě i smrtí = proto zkušený koňák raději pozoruje chování cizích koní z bezpečné vzdálenosti a přiblíží se k nim až v doprovodu majitele (vůdce stáda).

2. Kůň na člověka nikdy nešlápne – je velmi rozšířený omyl, který pramení z neznalosti myšlenkových pochodů koní. Kůň se totiž bojí všeho neznámého a bojí se především o sebe a své nohy, které mu zprostředkovávají záchranu útěkem. Pokud však zjistí, že se nic neděje, šlápne-li na jiného živého tvora, klidně tak učiní dokonce i záměrně (viz výcvik např. policejních koní nebo v cirkuse, dále jsou známy případy, kdy koně zabijí hada či potkana a dříve např. Mongolové pomocí jízdy na koni popravovali nepřátele).

3. Ušlechtilý vzhled se snoubí s ušlechtilým charakterem – toto bývá nejčastější omyl mezi laickou veřejností, přestože u koní platí totéž co o psech či lidech a to, že jedinec, který se dobře vyjímá na fotkách časopisů ještě zdaleka nemusí být inteligentní a lehce spolupracující s člověkem. Obecně platí, že poníci a střední koně včetně kříženců bývají vůči člověku lepší partneři než velcí čistokrevní koně s rodokmenem, nebo-li velká přešlechtěnost sportovních koní si často vybírá daň na jejich nervové labilitě.

4. Malému dítěti koupíme malého koně - nevyrůstá-li toto dítě odmalička mezi koňmi, jde o velmi nebezpečný hazard se zdravím dítěte, neboť malý kůň bývá velký duchem a rozhodně nepovozí začátečníka tzv. zadarmo. Vždy je třeba pečlivě zvážit komu přidělit jakého koně spíš podle jeho jezdeckých schopností než podle výšky jeho vzrůstu. Nejvhodnější bývají klisny po hříbatech, které tolerují neohrabané nasedání jezdců či starší zkušení valaši, kteří neprosazují svoji vůli tak jako dominantní hřebci.

5. Tažní koně jsou pomalí a neohrabaní – dojem robustnosti a hrubé síly patří ke všem chladnokrevníkům, ale nevěřte, že neumí běžet rychle. Jejich pomalejší reakce spíš souvisí s převažující povahou flegmatiků, takže se dají hůře přimět k pohybu. Pokud však již běží, pak jsou schopni na kratší vzdálenost vyvinout nečekanou rychlost i mrštnost. O tom, že koně ze zápřahu se umí pohybovat i elegantně svědčí fakt stále větší obliby např. shirů, starokladrubských a frízských koní v drezúře.

6. Jezdec musí podporovat svou autoritu u koně pamlsky – koně uvítají dobroty, ale vždy je třeba dobře zvážit, kdy jde o úplatek předem, kdy o odměnu potom a kdy si jezdec zaslouží autoritu u koní i bez pamlsků, neboť právě ta bývá nejcennější (př. podbízí se pouze podřízený a podle toho s ním kůň jedná, naopak žádoucí je pochvala za splněný úkol např. při výcviku nových dovedností, ale vždy se koně rádi podřídí člověku, který jim svými jednoznačnými pokyny určuje pořadí ve stádě a dává jim tak pocit bezpečí).